CEKUS Chotěboř

Kolem roku 1698, kdy získal chotěbořské panství od svého příbuzného, Václava Albrechta hraběte z Vrbna, rozhodl se Vilém Leopold hrabě Kinský z Wchynic a Tetova postavit na místě gotické tvrze čtyřkřídlé sídlo italského typu, obklopující ústřední dvůr. Nejdříve však nechal vybudovat kapli Nejsvětější Trojice, ke které přistavěl svoje nové ranně barokní sídlo. Jelikož Vilém a jeho manželka Františka Rozálie, rozená Berkovna z Dubé a Lipé, neměli děti, zdědil Chotěboř roku 1714 jeho synovec, František Ferdinand Kinský, později známý diplomat, pro kterého postavil Santini Karlovu Korunu v Chlumci nad Cidlinou. Kinský prodal chotěbořské panství roku 1719 za 173.000 zlatých hraběti Janu Bedřichovi Seilernovi. Ten je prodal roku 1722 Karlu Jáchymovi hraběti z Breda za 241.000 zlatých.  Breda okamžitě prodal panství Janu Františkovi svobodnému pánu z Kaisersteinu (v roce 1722). V roce 1724 však koupil Chotěboř zpátky a zase ji v témže roce prodal Uršule vévodkyni z Münsterbergu za 275.000 zlatých. Lze tedy říci ,že hrabě Breda, o kterém se vypráví mnoho špatného, vlastně v Chotěboři vůbec nežil, ale pouze zprostředkoval dva prodeje tohoto panství. Roku 1739 koupil Chotěboř Gustav Hanibal hrabě z Oppersdorfu za 240.000 zlatých. Tento majitel se natolik zadlužil, že jeho panství bylo roku 1752 prodáno v dražbě a to za dluhopis, který držel Jan Pavel Zebo, rytíř z Brachfeldu, bohatý jihlavský obchodník se suknem. Jeho otec byl povýšen do rytířského stavu za to, že dodával císařovně Marii Terezii sukno pro vojenské uniformy v době sedmileté války. Jan Pavel Zebo rytíř z Brachfeldu miloval Chotěboř, kde je také pochován, ačkoliv zemřel v Jihlavě. Byl to on, který nechal vyzdobit chotěbořskou kapli překrásnou štukovou výzdobou, s městským zastupitelstvem vycházel velmi dobře, o čemž svědčí korespondence, která se zachovala - založil několik nadací ve prospěch špitálu a města. Jeho synovec a dědic zemřel jako mladý muž, a proto Brachfeld adoptoval svoji neteř Johanku a jejího manžela, Josefa Jáchyma barona Vančuru z Řehnic a Brachfeldu a Chotěboř jim odkázal.

Po Johančině smrti, roku 1809 se Vančura znovu oženil, a to s Marií baronkou Lamotte de Frintropp, se kterou měl tři děti. Za jeho života se v Chotěboři postavilo několik nových budov, např. sýpka, dělnické domky v podzámčí atd. Svým lesním dělníkům daroval Vančura půdu a pomohl finančně se stavbou domků ve vesnici, kterou nazvali obyvatelé po jeho manželce Marieves (dnes Příjemky). Kolem roku 1810 chtěl Vančura darovat z vlastního popudu městu Chotěboři svobodu. Pozval si okresního hejtmana a městskou radu se starostou k slavnostnímu předání. Zastupitelstvo bylo již na cestě do zámku, ale v poslední chvíli se konšelé nechali přemluvit právním zástupcem, který jim slíbil, že propuštění z poddanství zařídí právní cestou, což ovšem bylo ilusorní.

Tak muselo město Chotěboř čekat 38 let, až do roku 1848, kdy zákonem tuto svobodu obdrželo. Vančura zemřel roku 1827, statků se ujali jeho nezletilí dědici za poručenství Marie Vančurové. Roku 1834 umírá v dětském věku Jindřich baron Vančura z Řehnic a Brachfeldu, poslední mužský potomek tohoto starého českého rodu.

Roku 1837 se stává majitelkou Chotěboře baronka Marie Vančurová z Řehnic, provdaná za barona Jana Josefa Dobřenského z Dobřenic, který se roku 1842 stává spolumajitelem Chotěboře a po její smrti na tyfus roku 1847 majitelem celého panství. Dobřenský byl poslancem zemského sněmu a vlastencem, který podporoval snahy Karla Havlíčka a jiných buditelů - umírá v roce 1869 a jeho dědicem se stává Jan Václav baron, později hrabě Dobřenský z Dobřenic, známý v Chotěboři jako „excelenc pán.“ Také on byl poslancem zemského sněmu a doživotním členem panské sněmovny. Byl spoluzakladatelem Městského muzea v Chotěboři, členem správního výboru muzea Království českého a mnoha dobročinných spolků. Historický badatel a genealog, který se zabýval studií starých českých rodů. Jeho sbírka je uložena ve Státním archivu, kterému ji odkázal v roce 1912 a každý český historik se s ní v průběhu svých studií setkává. Zemřel v roce 1919.  Jeho syn a dědic, Jan Josef (hrabě) Dobřenský, studoval práva a věnoval se politice. Jeho vychovatelem byl Cyril Purkyně, vnuk slavného českého vědce. Dobřenský byl členem městského zastupitelstva v Chotěboři a náměstkem starosty okresu, zemským poslancem 1903 - 1913. Od roku 1906 - 1907 také poslancem na říšské radě. Stal se čestným občanem obce Pohledu, jejíž českou menšinu obhájil ve sporu o název obce. Byl čs. štábním kapitánem v záloze, prezidentem čs. jockey klubu. V roce 1938 zmocnil svého synovce Jindřicha, aby za rod podepsal manifest věrnosti české šlechty prezidentu Benešovi a druhý manifest věrnosti v roce 1939 podepsali všichni členové rodu. Jan Josef (hrabě) Dobřenský z Dobřenic zemřel v dubnu 1947. Jeho pozůstalost byla v roce 1948 zkonfiskována státem. V roce 1991 se Jan Maxmilián (hrabě) Dobřenský z Dobřenic ujímá pozůstalosti po svém otci, která mu byla zrestituována (tzn. to, co bylo ještě ve státních rukou). Umírá 7.2.1996. Jeho syn, Jan Josef (hrabě) Dobřenský z Dobřenic dědí po svém otci a je současným majitelem zámku.